„Jen na to musím trochu jinak“: Rozhovor o přístupnosti videoher z pohledu hráče s tělesným handicapem
Honza pracuje jako zvukový technik pro jednu velkou televizní společnost a ve svém osobním životě je jak vášnivým fotografem, muzikantem, sportovcem, tak našel také velkou zálibu ve světě počítačových her. Pro běžného člověka se jedná o aktivity a záliby provázející běžný den, pro Honzu je to však svět plný výzev, neboť již od narození žije pouze s jednou rukou. „Já jsem se tak narodil, myslím, že právě to je moje výhoda, protože tak žiju celý život a vlastně mi to přijde úplně normální.“ Hodnotí Honza s úsměvem ve tváři svoji životní cestu. „Jelikož mám levou ruku pod loket, mohu ji vlastně celkem pohodlně využívat, věci si podržím, jen mi chybí to roztřepené na konci.“ Honza na svůj handicap nahlíží optimistickým pohledem, kdy si i přes určitou nepřízeň osudu nehodlá odepřít aktivity, které jej baví. Mezi tyto aktivity můžeme zařadit právě i ono hraní počítačových her na jejichž téma jsme spolu vedli rozhovor, který slouží i jako výstup pro předmět Digitální design bez bariér.
Jak ses dostal ke hraní her?
To už je tedy hodně dávno. Jako asi každá druhá rodina jsme měli jeden rodinný počítač a já měl občas dovoleno si na něm něco zahrát. To byly takové ty jednoduché flashové hry v prohlížeči, nic unikátního, ani graficky přitažlivého, ale v té době to bylo normální a všem nám to stačilo. Jako první hru si pamatuji tu s názvem Quake 3, kdy jsem měl tehdy jako dítě dovoleno hrát s dospělými na internetu připojený se svým nevlastním tátou.
Jaké konzole, ovladače nebo zařízení používáš nejčastěji?
Výhradně hraju na počítači, a to kvůli myši a klávesnici. Je to takové nejběžnější rozhraní na ovládání počítače a jsem na to asi jednoduše zvyklý, protože tak hraji vlastně odnepaměti. Samozřejmě jsem zkoušel i hraní na konzolích s jejich nativními ovladači, ale to pro mě asi není, jelikož jsem cítil větší limitaci proti myši a klávesnici. Zřejmá, hlavní myšlenka herních ovladačů na konzolích je jejich ovládání oběma palci a ukazováčky. Ona je celkově existence obou rukou u herních konzolí takovou prerekvizitou k tomu tahle zařízení vůbec ovládat a pro mě to pak znamená nutnost hledat kompromisy. Jelikož u myši a hlavně klávesnice podobnou vylučující podmínku nepociťuji, preferuji jednoduše ty. Částečně si myslím, že kdybych chtěl začít hrát na konzolích, nějakou vlastní cestu bych si našel, ale i tak bych se asi vrátil k počítači, kde ty limity mám přirozeně nižší.
Když mluvíš o vlastních cestách, mohl bys nám nějakou nastínit třeba i mimo herní svět?
Chtěl jsem vždy hrát na kytaru, tak jsem si ji jednoho dne koupil a zkoušel najít způsob, kterým bych na ni mohl hrát. Bylo hned jasné, jakou rukou budu hrát akordy – tou, co mám, ale už nebylo tak jasné, jak budu vybrnkávat tóny, nebo držet trsátko. Ani už nevím jak, ale napadlo mě vzít 2 trsátka a přilepit je k ponožce tavnou pistolí. No a tenhle způsob mi zafungoval a můžu hrát svým stylem na kytaru.
Cítil jsi, že pro tebe bylo hraní her zprvu v nějakém ohledu náročnější právě kvůli ovládání?
Takhle jsem se na to nikdy nedíval, co jsem nějak zvládl, to jsem hrál. Tady je asi důležité to, že jsem nikdy neznal ten „normální“ stav mít dvě ruce, pro mě je to běžné právě takhle. Nemám tu zkušenost, abych řekl: „jo, tady nemůžu dělat to, co dělám normálně“, takhle ty limity neznám a nepociťuji, jen na to musím jít trochu jinak.
Existují některá herní prostředí, co se ti ovládají velmi dobře a bez problému?
Určitě, nechci říkat, že mě teď nic nenapadá, ale celkově asi platí, že čím méně věcí je potřeba stisknout, tím snazší a příjemnější to pro mě je. Jsou žánry, které se dají ovládat jen myší a občasným zmáčknutím klávesnice. To mi vyhovuje asi nejvíce, limity tam vlastně nejsou prakticky žádné.
A naopak – je nějaké herní prostředí, které je díky nějakému svému aspektu pro tebe vlastně nepoužitelné?
Největší problém jsem měl vždycky u her, jejichž původní verze byla právě pro konzole, a pak byly vydány pro prostředí počítače. U takových her je prostě znát, že jsou vymyšleny pro ty konzole. Ne, že by to pro mě bylo úplně nehratelné, ale jsou tam třeba místa, kde je potřeba rychle po sobě stisknout sled několika kláves, nebo držet více kláves současně a do toho kolikrát točit myší. Než člověk přijde na to, jak to vůbec má provést, nebo jak si přenastavit celé rozhraní tak, aby tuhle jednu konkrétní pasáž vůbec mohl projít, trvá to opravdu dlouho a umí to být také poměrně frustrující.
Stává se ti často, že potřebuješ přenastavit rozhraní? A jakým stylem je to pro tebe nejlepší?
Ano, vlastně skoro každou hru si musím přenastavit tak, aby mi to vyhovovalo a bylo to pro mě použitelné. Většinou jdu po tom, aby bylo co nejméně věcí na klávesnici a tu abych využíval primárně pro pohyb. Obrovskou výhodou pociťuji, že existují myši s dalšími přídavnými tlačítky, které si lze nakonfigurovat způsobem, aby věci co byly původně na klávesnici, byly právě na té myši. V poslední době mi ale přijde, že těch možností ve výběru ubývá a také jsou podobné myši čím dál tím dražší.
Máš pocit, že dnešní vývojáři her myslí na přístupnost? Co by se podle tebe dalo zlepšit?
Jak už jsem zmiňoval před chvílí, pro mě je opravdu velkou výhodou ta myš s dalšími tlačítky s možností konfigurace, která mi bude vyhovovat. Dost se mi stává, že když mám chuť si zahrát nějakou starší hru, tak tam ta možnost konfigurace není, protože tenkrát nebylo možné sehnat myš s dalšími nastavitelnými tlačítky. Možná by se mi líbilo, kdyby nějaké pasáže, kde je toho více na ovládání zároveň, bylo možné volitelně zjednodušit, aby měl stále člověk ten zážitek ze hry bez nějaké větší frustrace z ovládání.
Jak s takovouto situací nakládaš? Dá se s tím něco udělat, nebo je pro tebe hra nehratelná?
Přemýšlím, jestli jsem se někdy setkal se hrou, která by byla vyloženě nehratelná, ale člověku to v tu chvíli vezme tu zábavu, kterou bys z té hry měl mít. A to u hry úplně nikdo nechce, protože nemůžeš využít všechny funkce, co ti hra nabízí. Jelikož se jen nechceš stresovat s věcmi, jak si ji nastavit, aby byla použitelná, tak tě po nějaké době přestane bavit, protože nemůžeš využít ty její možnosti.
Existuje nějaká hra, nebo prostředí, které tě svou přístupností příjemně překvapily?
Je čím dál tím běžnější, že ve hrách potkávám různá nastavení, ať už pro ty, kteří mají handicap zrakový, jako jsou široké možnosti pro různé typy barvosleposti, tak i pro sluchově handicapované. Když jsem nedávno hrál hru ze světa Harryho Pottera, dost mě pobavilo, že tam bylo nastavení pro arachnofobiky, protože se ve hře nacházelo celkem dost misí s větším množstvím pavouků. Bylo tak možné si vypnout vzhled těch pavouků, nebo spíše je přepnout tak, aby pavouky úplně nepřipomínaly. Člověk v tom sice toho pavouka stále viděl, ten obrys tam zůstal, ale už to nevyvolávalo panickou hrůzu. V nějakých misích jsem to také ocenil, protože je taky úplně nemusím. Ale přišlo mi zajímavé a vtipné, že se už myslí snad na všechno.
Honzy se ptala Barbora Hašlerová.
