Rozhovor s Tomášem Jelínkem
Tome, na tuto otázku jsi odpovídal nesčetněkrát, přesto, pro kontext se zeptám i já – odkud se vzal tvůj podnikatelský nápad?
Vtipné je, že se to stalo na JIC. Kdysi dávno měl JIC coworking. Já jsem tehdy pracoval pro startup, který vyvíjel řešení pro organizaci akcí, a právě v coworku jsem narazil na nevidomého kluka, který do toho coworkingu chodil testovat přístupnost aplikací a webů. Dal jsem se s nám do řeči a domluvili jsme se, že se podívá na přístupnost aplikace firmy, pro kterou jsem tehdy pracoval. Při této spolupráci jsme se začali bavit právě o přístupnosti a o tom, co mu aktuálně chybí, no a jeho v té době pálilo právě rozpoznávání bankovek. Tehdy mě to zaujalo a myslel jsem si, že to bude víkendový projekt, na kterém si vyzkouším nové technologie. Studoval jsem totiž informatiku na VUT, věnoval jsem se zpracování obrazu, tehdy zrovna začalo trénování neuronových sítí, a tuto technologii jsem aplikoval i do Cash Reader– vzal jsem to nejmodernější, co v té době bylo.
Přitom tehdy byly mobilní telefony výkonově ještě poměrně slabé, ale iphone už na realizaci mého nápadu byl technologicky připravený. Nahrávalo mi i to, že konkurence tehdy využívala neefektivní technologie porovnávání obrazu, což pro nevidomé nebylo funkční. Původně jsem si myslel, že za víkend budu mít hotovo. Realita ale byla taková, že Cash Reader jsem vyvíjel půl roku po večerech a víkendech, než jsem ho dotáhnul do funkčního řešení.
Kdy sis řekl, že z toho bude startup?
Tehdy jsem byl na JIC, všichni kolem mě měli startup, přišlo mi to přirozené. Viděl jsem, že moje řešení funguje dost dobře na to, aby to fungovalo v Česku. První verzi jsem proto spustil pod svým osobním apple účtem a komunita to přijala nadšeně, dokonce se uačal objevovat zájem i ze zahraničí. Tak jsem založil firmu. Od začátku jsem ale věděl, že nechci shánět investory, chtěl jsem firmu budovat pomalu, organicky.
Jak jsi v rámci komunity svoje řešení validoval?
V Česku je velmi dobrá a profesionální komunita nevidomých, po celé republice je síť tyflocenter. Brněnské centrum mi pomohlo s validací, dávali mi feedback, já jsem totiž tehdy o přístupnosti nevěděl nic. Oni mi ukázali, jak vlastně nevidomí smartphone používají, že např. mají vypnutý display. S tím jsem původně vůbec nepočítal. Tak jsem začal měnit design samotné aplikace. Aplikace se tehdy navrhovaly jako weby, mobilní svět si svoje UX teprve hledal, všichni chtěli web v mobilu, appky ještě byly v plenkách. Řešení pro nevidomé mají svoje specifika, musí být vše velmi dobře popsané. A právě to byla výzva, vymyslet to řešení tak, aby postupnost kroků byla dobře strukturovaná – např. stručná informace na úvod, když je uživatelem pochopena, může přeskočit detailnější popis a jet dál.
Další specifika aplikací pro nevidomé je, že v nastavení musíš popsat aktuální stav – např. nyní používáte přední kameru. U běžných aplikací je standardem, že musí mít co nejméně textu, co nejvíce jednoznačných ikon. Jenže to u aplikací pro nevidomé jednoduše není možné, musí tam být hodně textu, což je pro vývoj aplikace drahé. Tehdy mě např. zarazilo, že jsem potřeboval hodně investovat do copywriterů, to už by dnes s rozvojem AI bylo jinak.
Jedna z bariér je tedy finanční náročnost?
Rozhodně to tehdy bylo finančně náročnější než běžná aplikace. Zároveň je bariérou cenotvorba. Z mého pohledu je trochu blbé brát si od slepého člověka peníze. Chvíli jsme i zvažovali, že řešení poskytneme zdarma, na druhou stranu, měl jsem na vývoji aplikace postavené podnikání, a to nešlo dohromady. V cenotvorbě nám zároveň moc nenahrávala zpětná vazba nevidomých lidí, kterým se za řešení nechtělo platit s tím, že by to měl stát nevidomým měl dotovat a poskytovat zdarma.
Současně, když jsem proniknul víc do té komunity nevidomých, pochopil jsem, že všechno zařízení pro nevidomé je velmi drahé. Jsou zvyklí platit velké peníze, jenže tento obrovský trh je dotovaný státem, takováto zařízení jim totiž pak proplácí pojišťovny. Kvůli zařízení za desetitisíce samozřejmě budeš vyplňovat spoustu papírů pro pojišťovnu, zatímco kvůli mé aplikaci za pár stovek to dělat nebudeš. Takže z jejich pohledu je pro ně moje řešení dražší, než přístroj za desetitisíce.
Hledal jsem proto někoho, kdo by používání mé aplikace mohl nevidomým platit, typicky v rámci Corporate Social Responsibility (CSR) aktivit. Podařilo se nám před několika lety domluvit s Hello bankou. Díky tomuto partnerství se aplikace po Česku hodně rozšířila, a jsem přesvědčený, že každý nevidomý uživatel s mobilem používá naše řešení.
Celkově máme po celém světě milion uživatelů (tedy stažení). Naše řešení je postaveno tak, že zdarma se rozpoznávají nízké hodnoty bankovek, a jakmile uživatel začne rozpoznávat vyšší hodnoty, dostává se do placené sekce. Nejvíce platících zákazníků máme v USA, pro Američany je totiž běžné, že za aplikace platí. Hodně uživatelů máme i v Indonésii. Tam se ale současně používají hlavně android telefony, u kterých je velký problém pirátství. Naše aplikace se na Androidech v Indonésii velmi často krade, novou verzi nám jsou schopní ukradnout v řádu hodin.
Zároveň co se (nejen) USA týče, je velmi těžké tam dělat marketing přes sociální sítě. Narážím na to, že aplikace jako Facebook jsou pro nevidomé špatně přístupné. Např. s Meta řeším, že naše reklama se špatně zobrazuje, takže nevidomý/člověk, který používá screen reader se navzdory zaplacené reklamě na Facebooku nedostane na náš web.
To, co říkáš, je pro mě aha moment v tom, že vlastně vývojem aplikace pro podnikatele přístupnost nekončí, naopak se významně propisuje do klíčových oblastí jako je marketing a obchod!
Je to tak, narážíš na celý podnikatelský ekosystém – například nemůžeš cílit reklamu na nevidomé lidi, narážíš na nepřístupné marketingové kanály. Musíš si proto budovat vlastní datasety, a na základě toho hledáš podobné lidi, aby se jim reklama zobrazila. Reklama samozřejmě musí být taky udělaná specifickým způsobem – musí být založená na zvuku, protože obraz nehraje roli. Je problém vůbec najít lidi, kteří by s tím odborně pomohli, klasické marketingové agentury mi v tomto nedokážou pomoci, nikdy nic takového nedělaly, s přístupností nemají zkušenost.
Jak vlastně vypadá startupová scéna firem, které se věnují přístupnosti?
V Česku vím jen o firmě Blindshell, kteří dělají telefony pro seniory a nevidomé. Známe se, ale prostor pro spolupráci jsme nikdy nenašli. Naopak máme spolupráci s jinými firmami po Evropě. Jako příklad bych zmínil holandskou firmou, která vyvíjí specializované brýle popisující okolí pro nevidomé. My jsme jejich řešení doplnili o svou technologii, kterou si licencovali. Takže každý, kdo si tyto brýle koupí už má v ceně naše řešení.
Spolupracujeme také s firmou z Francie, která má speciální lupy, ve kterých je právě software pro čtení bankovek od nás. V evropské startupové komunitě je tendence spolupracovat a hledat synergie u jednotlivých řešení, protože je velmi náročné technologii na bázi přístupnosti vyvinout. Synergie nám fungují, jsme většinou podobně smýšlející lidé.
Setkal ses někdy s tím, že téma přístupnosti bylo pro firmu spíš marketing, než vážně míněná aktivita?
Myslím, že to takto často funguje u marketingu a CSR aktivit velkých korporací, které si vylepšují image. Viděli jsme to i u Hello bank. Na jednu stranu tvrdí, že podporují komunitu nevidomých, protože financují naše řešení, přitom ale u jejich internetbankingu přístupnost vůbec nefungovala. Takže spíš vnímám tyto mezery.
Jaká podpora pro tebe byla v rozvoji podnikání nejpřínosnější?
Ze všech sil se snažím, abychom reinvestovali zisk do vylepšení aplikace, jdu cestou organického růstu, je to pro mě mentálně pohodovější, vím, co si můžu dovolit. Externí podporu jsme nikdy moc nevyužívali.
Jak velký je v současnosti tým Cashreader?
Základ týmu tvoří čtyři lidé, a máme také deset placených ambasadorů po světě. Jsou to nevidomí lidé, kteří nám dělají marketing v organizacích, které nevidomí navštěvují. Pracují aktivně s místními komunitami, uživatelé se tak ve svém jazyce může obrátit na našeho ambasadora.
Co považuješ za důležité, aby se změnilo pro to, aby vznikalo víc řešení přístupnosti?
Hodně udělaly evropské směrnice, které zavazují veřejné organizace k zpřístupňování webů. Najednou je to priorita číslo jedna. V Evropě to bude do budoucna lepší a lepší. Za mě je určitě dobře to vynucovat touto cestou. Z mého pohledu to není moc práce navíc, ale někdo na to musí myslet.
A závěrečná otázka – jak hodnotíš českou startupovou scénu v oblasti disability tech?
Je to těžké do tohoto tématu proniknout, jde o relativně malý trh, nejsou tam peníze, ani dostupná expertíza. Proto se ve výsledku v Česku uchytí jen velmi málo firem. Řešení v rámci disability tech jsou užitečná, spousta startupistů na tento trh vstupuje s tím, že chce pomoci, ale krutou realitou je, že jen málo jich přežije. Je to velmi těžká oblast pro podnikání.
Tomáše Jelínka se ptala Markéta Filipenská.
